Dny, měsíce, roky jsem míjela, při cestě do školy, práce, na výlet, do města, jedno a to samé místo. Nikdy pro mě nebylo tak moc zajímavé, aby mě napadlo ho vyfotit. Brala jsem ho jako samozřejmost. Prostě tady je. Ale tentokrát mě vyloženě koplo do očí. Ne, že by v Ostravě nikdy nebyl sníh, ale tento večer sněžilo a bylo bílo tak nějak jinak.
Zaposlouchali jste se někdy do sněhu? Sníh krajinu ztiší. Je to jiné ticho než v kterémkoli jiném ročním období. Pokud bude zase někdy sněžit a vy budete mít možnost vyjít ven, zkuste se do toho ticha zaposlouchat. Samozřejmě to může být trochu problém v centru města, kde vládne provoz a ruch, ale i tady se jistě najde pár vteřin ticha.
Jela jsem kolem této zastávky služebním autem a musela jsem zastavit a vyfotit si to. Najednou byla tato plechová budka kouzelná. Skříň do Narnie. Vzduchem svištěly velké vločky mokrého sněhu. Bylo slyšet jen ten sníh. Kupodivu nějakou dobu neprojelo jediné auto. Jedna pouliční lampa stříbřila, druhá zlatila. Na malém kousku přechod z černobílého do barevného světa. Neměla jsem sebou své zrcadlo, a tak jsem to cvakla mobilem z ruky. Vím, že by se ta fotka dala udělat lépe, ale pro mě má své nezapomenutelné kouzlo, které jsem cítila v tom daném okamžiku. Kdykoli se na tuhle fotku zadívám, vím, že zázraky se dějí, že existuje Narnie, bílí jednorožci, létající hroši, všechno, co si dokážu vyfantazírovat.
