Zabalím si foťák, stativ a všechny ty své serepetičky. Zásadně s sebou tahám všechno. Jakmile totiž něco nechám doma, je mi více než jasné, že by mi to naprosto životně chybělo. A jdu. Vím přesně pro co. Mám v hlavně naprosto jasnou představu, jakou fotku si chci donést domů. V tomhle budu vždy naštěstí naivní.
Po chvíli, necelé hodině, což mi v zimě a ještě k tomu u vody, pocitově připadá jako hodin několik. Konečně ulovím něco, v co jsem ani nedoufala. Šplhám po zábradlí. Naprosto ignoruju kolemjdoucí, kteří si ťukají volnou rukou na čelo (v té druhé mají deštník), když mě vidí, jak se se svou ladnou metráčkovou postavičkou sápu v dešti pod mostním pilířem. Sundám čepici z hlavy. Chvíli ji muchlám a snažím se ji vytvarovat do nejvhodnější formy, pro běžnou funkci čepice tedy naprosto nevhodnou. Nelituji sundání čepice ani tak z důvodu zimy, ale že mě chránila před údery mostu, který mi svým studeným kovem dával jasně najevo, kde to vlastně jsem a kdo je tu dominantou. Ale tahle fotka stála za trochu toho nepohodlí..
PS: měla to být Ostravice vylitá z břehů a osvětlená světly z mostu, to ale nikdo nemusí vědět.
