Objektiv Nikon 35 mm f/1,8, AF-S Nikkor G DX jsem si koupila speciálně na street foto. Okamžitě jsem s ním vyrazila do města a těšila jsem se jako malé dítě, že díky tomuto sklu, bude moje fotka na titulce časáku. Jen při té vzpomínce se musím smát.
V jednom parku v centru Ostravy seděl na lavičce tento pán a krmil holuby. Kroužila jsem nenápadně kolem něj a snažila se vypadat, že mě zajímají ti holubi. Pomalu jsem dostávala odvahu se k němu přiblížit. Bylo mi hrozně, cítila jsem se trapně. Hlavou mi letěly rady nastudované z literatury ostřílených fotografů tohoto žánru. Jen se nebát, při očním kontaktu se usmát. Vypadat nenápadně. Ha ha ha. Já se svou postavičkou, vekou zrcadlovkou na krku, v prázdném parku. Paměťová karta se pomalu, ale jistě plnila obrázky krmících se holubů.
Přesvědčila jsem sebe samu, že nejsem srab. Určitě nejsem první, kdo ho kdy fotil. Možná se tím mým nenápadným tanečkem i bavil. Snažila jsem se vypadat sebevědomě. Jako by pro mě focení neznámých lidí v parku bylo denním chlebem. Jsem si jistá, že takhle to rozhodně nevypadalo ?
Street foto je kouzlo okamžiku. Tohle se mi už rozhodně nepovede. Tak tedy aspoň portrét. Moje poučení? Nikdy neplatit modelovi předem. Vytáhla jsem z kapsy dvacku a podala ji tomuto muži do dlaně. Měl pletenou rukavici. Dvacka se po vlně svezla jako sáňky po sněhu a zamířila do mezer umělecky vytvořené lavičky na kamenné podezdívce. Pán mrštně vstal a při snaze vysvobodit „svou“ dvacku mi ukázal odvrácenou tvář, záda. Bylo po focení a já se už nedovím, co přesně to krylo jeho tvář.
